Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.
Uhelný prach sed mi do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.
Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce
z krve mé a z mého potu.
Sto roků v kopalně mlčel jsem,
kdo mi těch sto roků vrátí?
Když jsem jim pohrozil kladivem,
kdekdo se začal mi smáti.
Lehko se zasmát mi kdekdo moh,
ve Vídni, v ústraní tichém.
Když tomu panstvu smích nepomoh,
bodáky přišly za smíchem.
Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,
pro pány dřel se jak prve -
napřáh jsem kladivo - teklo to v ráz
na Polské Ostravě krve!
Všici vy na Slezské, všici vy dím,
ať je vám Petr neb Pavel,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým,
tisícům k útoku zavel,
všici vy na Slezské, všici vy dím,
hluboké jsou vaše doly,
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zúčtujem spoly!